Na chodníku vidím brouka,
jak tam na mě smutně kouká.
Vypadá to, že je sám.
Neví kudy ani kam.
Chce být s někým a chce se smát,
chce mít zase někoho rád.
Jen se bojí, že ho někdo zradí,
že ho prostě nikdo nepohladí.
Teď jde si najít temný kout,
kde navždy samotný chce spočinout.
Hody, hody, doprovody,
kdepak je náš zajíček,
zatoulal se do hospody,
ztratil košík vajíček.
Počkej, počkej, zajíčku,
ty budeš mít opičku!
Být tak pánem Tvého času,
bodlákem, co zapletl se do Tvých vlasů,
stezkou, po které objíždíš na kole město,
vařečkou, když zaděláváš bábovkové těsto,
hlínou, co na zahradě hrabeš,
hladinou, po které tak ráda plaveš,
Tvou dlaní, když večer zíváš,
filmem, na který se při tom díváš,
sklenicí, co doléváš starým vínem,
a v koupelně chci být Tvým stínem,
pak jen mlčky se Tě dotýkat
a ráno Tvá ústa odmykat.
Jako žáček první třídy
spolkl jsem dvě bílé křídy.
Jako žáček 2. C
spláchl jsem se do WC.
Když se brala holá věta,
spadla na mě mapa světa.
O schod v běhu poklusem
zakopl jsem s glóbusem.
Před sborovnou když jsem upad,
začal po mně někdo dupat.
Poznámku jsem dostal znění:
Žák se válí po zvonění!
Samozřejmě byl jsem dítko,
upadl jsem na kružítko.
Připích se též na nástěnku,
špendlíky jsou už naštěstí venku.
Ve 4. a 5. třídě
líbil jsem se jisté Lídě.
V 6. třídě mi ta dívka čilá
cvičkou pěkně nabančila.
V 8. třídě psal jsem na koleně
o hodině naší Zdeně.
Poznámku jsem dostal novou:
Obtěžuje Novákovou!